Vysněné medaile poslal Strnad do nebe

Litomyšl – Přes všechny zdravotní komplikace se znovu dokázal na vrchol sezony připravit tak, že potvrdil svoji pozici mezi světovou elitou atletických veteránů.

Atlet Ivo Strnad v tyčkařském sektoru.
Foto: Deník/Radek Halva

IVO STRNAD z Jiskry Litomyšl si ze šampionátu, jehož se ve španělské Málaze zúčastnilo více než osm tisíc sportovců, odvezl stříbrnou medaili ve skoku o tyči a bronz ze závodu na 100 metrů překážek, v obou případech v kategorii nad 65 let. A o svém úspěchu a jeho okolnostech mohl vyprávět s ulehčením, protože svůj letošní cíl splnil.

Světový šampionát v Málaze byl vrcholem letošní sezony. Před ním jste ovšem nemohl trénovat, jak jste zvyklý, že?

Příprava byla složitější, v červnu jsem chytil zánět do lokte, nemohl jsem posilovat, jen jsem běhal, měl jsem tam delší pauzu. Stejně jsem ale do Španělska odjížděl s úmyslem, že alespoň v tyči chci medaili. Což se povedlo, na překážkách také, ale co se týče těch zdravotních problémů, nechtěl bych už zažít takovou sezonu.

Do soutěže tyčkařů jste vstupoval jako jeden z horkých kandidátů na cenný kov. Byl jste si vědom, že vám standardní výkon stačí na „bednu?

Určitě jsem věděl, že když skočím těch 340, tak medaile bude. Taktika byla jasná, nastoupil jsem na 320, potom jsem skočil na třetí pokus 330, protože jsem měnil tyče, 340 mi vyšlo napoprvé, to už jsem byl v laufu a bylo jasné, že nejsem ohrožen. Hned jsem ještě zkusil český rekord 360, ale neúspěšně. Musím dodat, že tyčkařskému závodu předcházela pro mě tragická událost, protože jsem se dozvěděl, že mi zemřel bratr. To mě samozřejmě hodně rozhodilo, ale řekl jsem: Brácho, pro tebe tu medaili musím vybojovat. A s tím jsem do sektoru šel.

Nechybělo tolik, aby na stupních vítězů stáli hned dva Češi.

Je to tak, před závodem jsme si s kolegou Tondou Hadingerem říkali, že by to bylo hezké, kdybychom byli oba na bedně. Škoda, nevyšlo to, chyběl mu jeden pokus. Roli favorita potvrdil Němec Ritte, ten je bez konkurence, na něho nemáme. Má také tu výhodu, že je nejmladší v naší kategorii a to víte, každý rok je už znát.

Na krátkých překážkách jste měl ambice minimálně na postup do finále, málem jste se však zadrhl v rozběhu, z něhož jste šel na čas. K čemu došlo?

Stalo se mi, že jsem vystartoval do rozběhu, precizní první překážka, všechno v pořádku, ale najednou jsem uslyšel nějaký zvuk. Myslel jsem, že vracejí ulitý start, tak jsem zpomalil, ale podívám se napravo, Ritte běží dál, nalevo Polák také, tak jsem se zase rozběhl, nějak jsem to dotáhl, ale čas byl pochopitelně hrozný. V cíli jsem praštil se vším, co bylo po ruce, nevěděl jsem, co se děje, co jsem udělal, až mi řekli, že vedle mě jeden z běžců napálil překážku a on ten zvuk byl podobný jako startovní pistole. A to mě spletlo. Ale nakonec se tam malé q do finále objevilo. No oddechl jsem si, to přiznávám.

Ve finálovém závodu jste se představil v obvyklé pohodě?

Na finále jsem se cítil dobře. Věděl jsem, že za Rittem o další místa bude tuhý boj. Nestartoval kvalitní Polák Szymura, na medaili bylo potřeba porazit dva Američany. Což se podařilo, za této situace jsem myslel, že budu druhý, ale překvapil mě soupeř z Hong Kongu, se kterým jsem nepočítal. Nedalo se nic dělat, učíte se i v 67 letech. Byl z toho bronz, ale byl jsem spokojen.

Vrchol sezony vám tedy vyšel podle představ a z tohoto pohledu můžete hodnotit i celou sezonu jako úspěšnou, že…

Začalo to v evropské hale, kde jsem udělal titul, ale nešel jsem překážky, kde bych možná také vyhrál. Vynechal jsem mistrovství republiky, kde jsem mohl bojovat o další prvenství a hlavně o nominaci na mezistátní utkání v Chorvatsku, na kterém jsem nechyběl od prvního ročníku a pro český mančaft udělal nejvíce bodů. To mi zkrátka zranění nedovolilo. Tak jsem se upnul na to, abych se dal dohromady na mistrovství světa.

Na závěr jste si doma v Litomyšli střihl i zlatý desetiboj…

Vypadalo to přitom, že nebudu startovat. Před odletem z Málagy mě postihla nevolnost, motal se se mnou doslova svět, nevěděl jsem, co se děje. Vyletěl mi tlak, vydržel jsem to do nemocnice na vyšetření, myslel jsem si, že to je konec sezony. Byl jsem rozhodnutý, že desetiboj nejdu. Až ve čtvrtek před závodem mi začalo být lépe a tak jsem si řekl – no co, máš odejít na hřišti nebo v civilu? Tak jsem se napsal do startovky. Chtěl jsem titul, vyhrál jsem první i druhý ročník mistrovství republiky a toužil po hattricku. Šel jsem opatrněji, prakticky po doběhu překážek jsem věděl, že zvítězím, závěrečnou patnáctistovku jsem vyklusal, nechtěl jsem bláznit. Pak jsem si říkal, že jsem se mohl trochu kousnout, ale hlavní bylo, že jsme to všichni ve zdraví přečkali. Sezonu jsem zakončil alespoň jedním titulem venku. Jsem rád, že se to uspořádalo právě zde v Litomyšli, závodníkům se tady líbí a chtěli by u nás i další ročník.

Pokud vám bude sloužit zdraví, jaké plánujete následující starty hlavně v zimní halové sezoně?

Příští rok je světová hala v polské Toruni. Nechci to zakřiknout, ale láká mě halový víceboj, protože z něho zatím nemám medaili, vždycky jsem měl bramboru. Před kilometrem jsem býval druhý a pokaždé mě chrti běžci udělali. Ale půjdu jenom v případě, že budu moci trénovat tak, jak je potřeba. Určitě bude tyčka a překážky, možná výška, pokud bude přijatelný časový rozpis.

Autor: Radek Halva

Zdroj: https://svitavsky.denik.cz/ostatni_region/vysnene-medaile-poslal-strnad-do-nebe-20181013.html

Leave Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *